Duke Nukem: Forever, dojmy

Dnes bych se rád rozepsal o svých pocitech a dojmech ze hry, na kterou mnozí čekali dvanáct – já tedy jen něco přes osm – let. Herní ne až zas tak moc novinka, která ve své první verzi předčila očekávání a vytvořila něco unikátního. Amerického hrdinu odrostlého na steroidech a alkoholu, zakládajícího si na pěkných holkách a dobrém pivu, pro kterého není žádným problémem zachránit svět, když je to potřeba a hlavně když mu mimozemšťani vypijí všechno pivo.

Hned úvodem musím zmínit, že dlouho očekávané pokračování mě opravdu příliš nenadchlo a hra na mě celkově působila dojmem průměrné střílečky. Nicméně jsem se rozhodl, že nezmínit těch pár mínusů a plusů, které jsem si v průběhu hry zafixoval, by bylo barbarství.

Nehodlám se tu nějak rozepisovat o příběhu pokračování, takže jen ve zkratce: Duke žije ve svém městě, kde je očividně všechno pojmenované po něm: Duke Burger, Duke Dom, Duke Sauce… prostě všechno, na co si vzpomenete má na sobě Dukovu fotku nebo podpis. Allieni jsou zpátky a začnou Duka obtěžovat, to si Duke samozřejmě nenechá líbit a jde jim, s prominutím, nakopat prdel. Přesně jako za starých časů.

A teď bych rád konečně překročil k těm kladům a záporům, o kterých jsem mluvil. Hru jsem rekreačně dohrál ani ne za tři dny, z čehož jasně vyplývá, že hra se netěší žádné vysoké rozmanitosti, ani obtížnosti. Když říkám rekreačně, tím myslím, že jsem u toho neseděl celý den (z čehož zase vyplývá, že vás hra nenutí dohrát ji).

První věcí, na kterou si musím vyloženě stěžovat, je špatné zpracování žebříku. Ve chvíli, kdy se žebříku chytnete, můžete ho opustit pouze na jednom z jeho konců. Blbost největšího kalibru. Netřeba se rozepisovat více.

Druhou věcí, jednoznačně špatně zpracovanou, je to, že mnohdy nemůžete přepadnout přes okraj, přestože by tu ta možnost být měla. Podařilo se mi totiž nejednou dostat se do situací, které vyžadovali „load last checkpoint“, neboť jsem se zasekl uprostřed prázdna, několik (desítek) metrů ve vzduchu. K tomuto je třeba se rozepisovat. V souvislosti s tímhle „bugem“, totiž dochází i k tomu, že když chci hodit bombu (náhrada granátu) přes plot, tak se mi odrazí zpátky, protože u plotu je neviditelná stěna.

Neviditelné stěny jsou vlastně všude. I když to vypadá, že tam není, je tam. A hru to značně omezuje a komplikuje. V jedné misi je potřeba převážit kontejner pomocí sudů a na ten kontejner následně vyskočit… já jsem sudy postavil vedle sebe a vyskákal po nich na onen kontejner, ale hra mě nepustila dál. Prostě omezenost. Omezenost nejtěžšího kalibru.

Třetím pomyslným mínusem je okopírování počtu možných zbraní z ostatních her, které má Duke aktuálně u sebe. Pokud si dobře vzpomínám, Dukovi nedělalo problém u sebe nosit pomalu celou zbrojnici a najednou BUM, Duke může mít maximálně dvě zbraně. Změna… k horšímu, ale dá se zvyknout. Nicméně to z Duka dělá Soapa McTavishe. 

S třetím bodem je spojen i bod čtvrtý a to – autoheal. Ve hře disponujete tzv. Egem, které vám funguje víceméně jako štít. Ten se dobíjí, pokud popravíte nepřítele (klečí na zemi a čeká na to, dostal moc zásahů), nebo pokud chvíli počkáte krytí od palby. Dle mého další věc, která z Duka přestává dělat Duka.

A s předchozím bodem se opět pojí i bod pátý – AI (umělá inteligence; já si myslím, že v tomhle případě sedí spíše umělá demence) je příliš slabá na jakoukoliv obtížnost. Když to spojíte, doplňují se vám životy, nepřátelé jsou neschopní, nuda, nemyslíte? A to ani nemluvím o tom, že finální boj s hlavním Cycloidem byla doslova procházka růžovým sadem. Než mu seberete 2x celý život, ani jednou vás netrefí jeho raketa a protože nemáte dostatek munice k tomu, abyste ho složili, každých 20 sekund vám velitelství Cycloidské vzdušné podpory dropne pár praso-policajtů s RPG, abyste měli čím střílet; potom co je zabijete, samozřejmě. Na poslední Cycloidův život vám jako bonus EDF (Earth Defense Force) dropne devastator a nechá vás to s Cycloidem dokončit ve velkém stylu a vymočit se mu do oka (na mozek). Nuda, nuda, nuda… až na to močení.

No, nastal nejvyšší čas přestat kritizovat a taky se zmínit o pár věcech, které mě na hře zaujaly. Výše jsem se zmínil o Egu. Toto ego můžete boostovat, aby bylo co nejvyšší. V jednotlivých misích jsou předměty, se kterými když máte interakci, ego naroste. Létající talíř, pinball, bench press – ale i glory hole (a k tomu se ještě musím vrátit). 

Takže prvním kladem, který je třeba zmínit, je vysoká možnost interakce s rozličnými předměty. Barely, cihly, činky, odpadky, časopisy a spousta dalších věcí, které se jen tak válí po zemi, po celou dobu hry. To bych určitě bral jako plus, protože fakt, že prase můžete ukamenovat k smrti je nanejvýše uspokojující. 

Druhým kladem je celkem slušné množství Dukovských hlášek, které jsou prostě nesmrtelné. Hlášky jsou jedna z věcí, které se ve hře opravdu hodně, ale hodně povedly.

Mezi mé nejoblíbenější patří:
„If it bleeds, I can kill it.“
„Where's a hammer when you need one?“
„Take your tentacles back to Japan, you freak!“
„Power armor is for pussies!“

- tyhle hlášky a mnohé další uslyšíte během hraní. Mimo to ve hře zazní mnoho hlášek, které narážejí na určité filmy, nebo firmy které vyrábí hry (třeba při řešení zdlouhavých hlavolamů na Valve a jejich HalfLife.)

A druhým a myslím, že posledním plusem, který zmíním, je fakt, že většina MP3 souborů s hudbou, kterou slyšíte v průběhu celé hry, se nachází ve složce: „Duke Nukem Forever/Music“ opravdu ve formátu MP3. A většina videí, které se taktéž ve hře vyskytují  se nachází ve složce „Movies“, ve formátu BIK, který se dá celkem snadno přehrát.

Potom jsem v průběhu hry našel pár zajímavostí a dvě z nich teď zmíním. Pokaždé, když Duke upadne na zem, má spoustu času na to, se oprášit a zkontrolovat, jestli je všechno na svém místě, i když kolem něho létají kulky jak splašené, ani jedna ho nezasáhne. Takové úsměvné, jak uprostřed boje kontroluje, jestli není zašpiněný.

Další takový úsměvný moment je, když navštívíte v Dukově klubu Glory hole, a z druhé strany Glory hole je slyšet žena… když ale půjdete před kabinku, kde by měla být a vyskočíte, najdete tam muže sedícího na záchodě. 

Kdybych hru měl ohodnotit na stupnici od jedné do desíti, a nezapočítal bych tu dobu, kterou se na to čekalo, dal bych tak 6. Takový lepší nadprůměr. Určitě si hra své fanoušky najde, ať už kvůli těm hláškám, nebo čemukoliv jinému. Já osobně jsem rád, že jsem se rozhodl nepořídit si Balls of Steel edici, jak jsem původně plánoval.

Závěrem přidávám odkaz na vyparsované mp3 hlášky z dukova quote boardu. Stahujte na uložtu, nebo czshare.

To by asi tak mohlo být vše… jak jsem řekl, jsou to mé pocity a dojmy,  takže to berte prostě tak. Time to kick ass and chew bubble gum!